4. dub, 2018

Kdo je kdo-část 1.

René

Co o sobě napsat. Je mi 32, měřím 176 cm, mám modro-zelený oči a jedno děcko.

Co Vám to o mě řeklo nevím, ale rozhodně to nestačí k tomu, abyste mě poznali.

Takže znova… Kamarádi mi říkají René a mě to neva, ale občas mě fakt hodně zahřeje, když na mě někdo zavolá Renčo. Je to jakoby byl najednou jeden jedinej člověk na světě, co ví, jak se jmenuju a to mě baví. Takže díky všem, co mi stále říkají mým jménem..

Nemám ráda, když zpívají ptáci. Nevím proč, ale nějak mě to prostě rozčiluje. Teda ne když píská jen jeden, ale jakmile začnou všichni přes sebe, tak jsem jak na drátkách…

Oblíbená barva: oranžová

Oblíbený jídlo : babiččiny šulánky s mákem a mamčina rajská

Oblíbenej film: Snílci (Bernardo Bertolucci)

Oblíbený písničky: Bobby Brown-Every Little Step, CeeLo Green-Forget you a Incubus-Drive

Nerada si povídám v šalině, nebo trolejbuse, autobuse a prostě MHD. V autě v poho, to mi neva.

Prej umím malovat. Říkaj to lidi. Já osobně si odjakživa myslím, že všechno, co jsem kdy namalovala a nakreslila, bylo omylem. Náhodou jsem udělala na papíře asi tak milion náhodných čárek a náhodou to dohromady dává smysl, ale rozhodně to není moje zásluha. Na škole mě chválili a říkali: „Takovej talent tu už dlouho nebyl. Málo lidí dokáže skvěle kreslit i malovat, to není samozřejmost.“ a já na to: „Hmm, náhoda, nic víc, než náhoda“. Není to malý sebevědomí. Toho mám dost. Já jen sama nějak nechápu jak ty věci dělám. Jak to sakra dělám? Jak to, že když začínám kreslit, tak mám dojem, že by to můj šestiletej synovec dokázal líp a tak dál čmárám a čmárám a najednou to vypadá docela dobře, tak čmárám dál, a jujda, ono to není úplně blbý. Takže chápete, jak by tohle mohlo znamenat, že něco umím? Fakt nevím…

A co fakt neumím je číst mezi řádky. Mě prostě takový ty řeči kolem a kolem nic neříkají. Mě se musí všechno říct narovinu, přímo upřímně a nejlíp mě u toho ještě kopnout do hlavy.

Ale fakt dost dobře umím vařit. No fakt

Ráda jezdím na kole, ale ne jakože po silnici. To ne. Raději v lese. Zatím to moc neumím, ale mám supr trupr učitele, takže… Proč mě to baví? No když jsem byla malá holka, tak jsem měla jeden velkej problém, myslím přímo závislost. Byl to adrenalin. A když se tahle závislost smíchá s fakt nízkým pudem sebezáchovy, tak je Vám jasný jak moje mamka musela trpět. 7 slovy sedm otřesů mozku cca do 15. let. Dobrý skóre ne? Teď už jsem opatrnější, to asi to mateřství, ale stejně jakmile jedu v lese, tak mám tmu před očima. A nejlepší je na tom totální výplach mozku, málokdy se tolik proberete, jako když jedete na hraně pádu. Já padám teda dost!

No co víc? Moc nemusím telku. Zbožňuju vanu. Mám ráda všechny mláďátka (koťátka, telátka, jehňátka, štěňátka i ty lidský štěňata, děcka jsou boží), a prostě všechno živý. Myslím, že jsem jedna z mála lidí, co má ráda lidi. Zklamali mě snad miliardakrát, ale stejně je na každým něco dobrýho.

Víc  už toho ze sebe asi nevypotím. Tak jestli čtete až sem, tak jste fakt dobří. Příště se Vám představí Vladěna.

Čauko, René