Jak se kejkuje

8. lis, 2019

 

Potkat se, vidět se, seznámit se, zamilovat se… Tak zněl slogat svatební akce, na které jsme měli tu čest být s našimi dorty a dezerty. A slogan nelhal. Potkali jsme se s lidmi, které známe, ale ne vždy si najdeme čas se vidět. Seznámili jsme se s novými výrobci různorodých svatebních nezbytností a zamilovali se do některých z nich, tedy do jejich výtvorů. Posbírali jsme důležité kontakty a pár jsme jich i rozdali.

Co je ale nejdůležitější napsat o této akci je, že měla neskutečně boží atmosféru. Lucka Hauzner, která to vše měla na svědomí a která se zabývá dekorací a koordinací svateb a vlastní firmu „Zaslíbeni lásce“, tohle přesně prostě umí na jedničku. Lucka vždycky dokáže vytvořit dokonalou atmosféru, ve které fakt dost snadno zapomenete na všechno, co se děje v normálním světě, což je za nás rozhodně dost důležitá vlastnost při tvorbě svateb. Lucka na to vše má navíc moc šikovnou pomocnici Lenku a na tu zase můžete mít klidně milion dotazů a proseb a nevím čeho všeho a ona se pořád tváři totálně klidně, jako by se nechumelilo a všecko zařídí, vyřídí a se vším se na pohodu vypořádá. Prostě super dvojka.

Setkání se odehrálo v Brně ve „Schrott Gallery“ na ulici Křenová. Schrott Gallery je krásný místo vytvořený ze staré tovární haly z konce 19. století, takže prostě nádhera.

Podniků co se setkali bylo hodně a všecky stojí za zmínku, ale nám nejvíc učarovalo těchto pár z nich:

Simply flowers – Peťu znám už dlouho a vím co s květinami dokáže, ale vždycky mě umí překvapit nějakým super nápadem jako třeba kytice ze suchých kvítků, nebo barevná kombinace, nebo něco jinak úžasnýho. Navíc Peťa je tak pozitivní a tak super člověk, že ji musíte zbožňovat.

Další je Made atelier – Vyrábí různý tiskoviny, který nutně musíte na svatbě mít, třeba oznámení, jmenovky atd, a na ně maluje květiny a celkově vytváří svatební koncept. My se na ni v budoucnu určitě obrátíme, aby nám vymyslela nový letáček, vizitky, a celkově vzhled, protože to fakt umí.

Bezeslov - Dva klučinové, jeden s foťákem, druhý s kamerou, běhají sem a tam a je na nich krásně vidět, jak tu svou práci milují, protože nevnímají svět kolem, dokud se na něj nekouknout skrz hledáček. Jejich fotky a videa jsou prostě jiný, takový opravdový, neumělý, prostě nejsou všechny na jedno brdo. Navíc jim moc chutnali naše dobroty. I od nich budeme nutně potřebovat natočit promo video. Těšte se, bude to jedinečný.

Každý podnik, každý výrobce, který se na akci objevil, byl prostě pecka, musela bych tu popsat všechny, a to byste asi číst nechtěli, ale koukněte se na FB, nebo na Instagram na „Svatební setkání“ a obdivujte.

Příští rok zase… Lucka nikdy nezahálí, takže čekáme, co zase brzy vymyslí…

 

Díky, Renča.

11. kvě, 2018

Čokoládové lanýže Tereza

 

Kejky: Ahoj zrzule, teda Téro. Prý děláš čokoládové lanýže, máš tím pádem cvičená čokoládová prasátka, co ti pomáhají hledat?

Terka: Ahoj Réňo, no, mám celé stádo prasátek domaJ

Kejky: Co si teda pod lanýžem mám představit? A co jiného dovedeš?

Terka: Na ty moje lanýže žádný prasátka nepotřebuju, stačí jen šikovné ruce.  Uveďme to tedy na pravou míru. Pravý lanýž je skutečně houba, kterou pod zemí hledají speciálně cvičená prasátka a používá se jako delikatesa třeba do těstovin. Kdežto čokoládový lanýž je opravdu jen z čokolády a má pouze podobný tvar jako pravý lanýž. Tím, že jsou čokoládové lanýže 100% ruční práce a každý má svůj specifický tvar a vzhled, každý je prostě originál, tak jako ta HOUBA :)

Jinak umím i výborně vařit J. Ok, tak ještě umím i výborné dezerty, čokoládové korpusy a prostě vše z čokolády J.

Kejky: Ale tvá čokoláda, ať už je v jakékoli formě, to je i spousta příchutí a kombinací. Jaké to jsou, jak je vymýšlíš, jaké máš nejradši a je vůbec nějaké omezení co se do počtu příchutí čokolády týče?

Terka: Miluji experimentování s příchutěmi.

Standardně nabízím 20 druhů lanýžů, ale ráda zkouším i něco nového. Myslím si, že nějaká omezení v příchutích asi jsou, úplně si neumím představit třeba lanýž s rybou, ale dělala jsem třeba lanýž se sušeným masem, se sýrem, s kari, s chutney a naposledy jsem dělala lanýž s okurkou, který je naprosto delikátní a osvěžující.

Kejky: Jakého tvého produktu nemáš nikdy dost?

Terka: Indickaaaa masala, tento druh lanýže mě vlastně okouzlil jako první a stále je můj nejoblíbenější.

Kejky: Co se týká tvé lásky k čokoládě, to tak bylo vždycky, nebo to přišlo jako blesk z čistého nebe? Jak ses k čokošce dostala?

Terka: Už od dětství jsem čokoládu milovala, ale nikdy v životě by mě nenapadlo, že ji budu někdy i vyrábět.

U nás doma se vždy hodně experimentovalo v kuchyni. Mamka, babičky i děda milují vaření a pečení. Když jsem byla malá, tak jsem spíš byla degustátor všeho, co uvařili a upekli a později jsem se začala o jídlo zajímat i v praxi a experimentovat také. Potom jsem studovala hotelovou školu, kde jsem se naučila spousty nových věcí z gastronomie, ale úplně nejvíc zkušeností mi dalo cestovaní po světě s mým manželem, kde jsme okusili exotické chutě a odlišné kuchyně.

A pak jsem prostě narazila na čokoládu a ta mě natolik okouzlila, že jsem začala prozkoumávat možnosti zpracování, chutí a designu čokolád. Byl to můj koníček, z kterého se postupně stala má milovaná práce.

Kejky: Co bys vzkázala lidem, co tvrdí, že nejsou moc na čokoládu?

Terka: Že ještě neochutnali tu moji J

11. kvě, 2018

Don Cidre

 

Kejky: Ahoj pane Cidere! Promiň. Martine. Na rozdíl od ostatních nepřinášíš nic sladkýho, takže v jaké formě nám nabídneš jablka, když ne ve štrůdlu?

Martin: Čau kejkaři, jablka nabízíme v alkoholické podobě nazlátlého moku, kterému se říká cider.

Kejky: Jak vznikl příběh Don Cidre? A kdo za ním stojí?

Martin: Příběh Don Cidre začal v roce 2010 a stojí za ním můj kamarád Petr Šťastný. Přemýšlel co dělat s přebytky ze strejdovýho sadu a jako alternativu k moštu, padlo rozhodnutí na domácí cider.

Kejky: A jak ses k tomu příběhu dostal ty? Já totiž vím, že toho děláš strašnou spoustu dalšího, tak kde na to všechno bereš čas a energii?

Martin: Tady tento člověk mě občas přivezl krabici, když jsme se potkali a mě jeho cider moc zachutnal. Překvapil mě rozdíl mezi domácím ciderem a ciderem vyráběným z koncentrátu, jenž jsem do té doby občas popíjel. Po čase jsem byl taková chodící reklama na tento lahodný nápoj a zároveň mu domluvil pár míst, kde cider začal prodávat. Slovo dalo slovo a aktuálně se Petrovi starám o prodej jeho produktu na lokální úrovni a společně s dalšími přibývajícími členy týmu se staráme o propagaci a růst značky Don Cidre.

Většinou, když přestanu řešit čas, tak energie přijde sama. Stačí se nechat vést okamžikem a tak nějak se to všechno děje přirozeně. Prostě se uvolnit do toho co je teď…jako třeba tento rozhovor 😊

Kejky: Zpět k cidru. Co je vlastně cider a jak se vyrábí?

Martin: Cider je zkvašený jablečný mošt s různými stupni alkoholu. Vzniká jednoduchou fermentací jablečné šťávy. Od trhání jablek, přes moštování, lahvování a etiketování lahví, prochází našima rukama. Vzhledem k tomu, že náš cider je bez chemických přísad a nepasterizovaný, jedná se po celou tu dobu, od utržení jablka až po vypití, o živý organizmus jenž neustále pracuje.

Kejky: Ciderů je, pokud vím, víc druhů, pomůžeš nám se v tom aspoň základně zorientovat? A v čem je ten váš jiný než ostatní?

Martin: Angličané mají cider, francouzi cidru. V česku se většina výrobců věnuje výrobě po anglickém způsobu a v našich končinách jde stále o vcelku čerstvou záležitost, kdy první z českých ciderů pod značkou Mad Apple můžeme datovat od roku 2010. Cidery se liší primárně odrůdou jablek, jenž jim dává specifickou příchuť a požadovaný obsah alkoholu.

Kejky: Jablka do vašich cidrů si teda pěstujete vlastní? A co sklizeň? Přidáš ruku k dílu i ty?

Martin: Jak jsem již zmínil při první otázce, jablka pochází ze sadu Petrova strejdy a další jablka poptáváme od lokálních sadařů. Stejně tak bezové květy jsou nasbírané v okolí Tišnovska. Jablka jsem osobně sbíral na cider z minulé sezóny. Tento rok jsem to z časových důvodů opět nechal čistě na parťákovi. Výrobu má pod palcem kompletně on.

Kejky: K čemu se hodí pít a jak se dávkuje? Co kdo snese?

Martin: Cider se hodí primárně k dobré náladě. 😊 Co kdo snese je dosti proměnlivé. Dosavadní maximum jsem zatím zaslechl 18 kousků. Ale to už se lidi budí ve škarpě na druhé straně Brna aniž by měli ponětí jak se tam dostali. Pijte s mírou 😊

Kejky: Vrabec ne střeše Kejkárny povídal, že se chystají nějaké novinky, tak sem s tím drbem! Na co se můžeme těšit?

Martin: Je to tak. Přicházíme s další příchutí. 3 už jsou taková malá ciderová rodinka. Po klasickém jablečném a bezovém cideru, chystáme cider mátový, jenž začneme distribuovat na přelomu května a června. A na Kejkárně bude jako na jednom z prvních míst, takže můžete přijít ochutnat a zároveň si zobnout i něco sladkého.

Kejky: Tak jo. Díky za pokec. A poslední otázka, jak se těšíš na otvíračku domečku pro dortíky?

Martin: I přesto, že se k Vám dostanu až v pozdějších hodinách, tak je mě jasný, že to bude zábava dlouho do noci, jako všechny naše společný akce.

9. kvě, 2018

Muffiny Brno

 

Kejky: Ahoj Vojto a Renčo, ej kej ej Muffiny Brno

Jelikož už s Vašimi výrobky nějakou tu zkušenost mám, docela mě zajímá, co jsou zač lidi, kteří umí takhle čarovat s čokoládou v muffinech nebo vyrobit ty pekelně dobré a pekelně rumové svatební koláčky? Tak se nám představte. Odkud jste? A jak jste přišli na to tak skvěle vařit?

Vojta: Můj taťka je z Božic u Znojma, mamka z Ostravy a seznámili se v Jeseníkách, ale já jsem se narodil v Brně, takže přesně uprostřed jejich rodných měst. Celé dětství jsem, kromě menší přestávky v Ostravě, strávil v Brně. A tohle město mi natolik přirostlo k srdci, že jsem si ho dal i do názvu značky Muffiny Brno.

Moje láska k pečení začala už asi v 8. letech, kdy jsem upekl svou první bábovku. Ale náhoda tomu chtěla a místo cukrařiny jsem vystudoval klasickou kuchyni. Díky tomu jsem se vydal do světa a vařil jsem v různých kuchyních v bavorských Alpách. Pak jsem se vrátil do ČR a to už se spoustou zkušeností a hlavně s láskou k používání kvalitních surovin, což v tehdejších českých kuchyních chybělo.

Renča: Já jsem zas vyrostla na venkově, obklopená ovcemi, slípkami a králíky. Přesněji v malebné vesničce zvané Velké Tresné. Každý rok jsme sázeli brambory, chodili do lesa na dřevo a okopávat řepu. Nic nerušilo idylku venkova s jeho světlými a temnými stránky. Do Brna jsem šla za studiemi na střední polygrafickou školu. U grafiky jsem potom zůstala dlouhých 15 let. I teď si ještě občas odskočím od trouby (Jako ne od Vojty, ale od té cukrářské) k tomu krásnému řemeslu.

Kejky: A jak jste se dostali Vy dva k sobě?

Renča: S Vojtou jsem se poprvé setkala na Vánočních trzích. Vojtěch tehdy ale nevyužil příležitosti a jako správný zaneprázdněný podnikatel jen zkontroloval zásoby muffinů na stánku, nasedl do své Alfy Romeo a zmizel. Větší příležitost se oťukat jsme měli až za hranicemi svých povinností a i za těmi českými a to na dovolené v Chorvatsku. Tam jsme jeli se společnými přáteli.

Naše spolupráce se začala rýsovat asi po roce od seznámení. Blížilo se pečení vánočního cukroví, a jelikož se Vojta tehdy věnoval i externím spolupracím, tak mu na Muffiny Brno nezbývalo moc času. No a já jsem se jednoho dne prostě rozhodla, že „změna je život“, pověsila jsem v pátek grafiku na hřebík a v pondělí jsem už stála v pekárně s úkolem napéct 200 kg cukroví. Přejít od počítače do pekárny s sebou neslo hodně výzev, ale velmi mi s tím pomohla Vojtova máma, která pekla cukroví v minulých ročnících. 20. prosince se odevzdalo vše v pořádku a já jsem si pomalu začala zvykat na chod muffinárny. Nakonec se Vojta po roce vrátil naplno zpět do Muffiny Brno a od té doby tu kralujeme společně.

Kejky: Příběh o tom jak jsi, Vojto, dostal chuť na muffin, a tak ses dal do tý alchymie zvaný cukraření, už známe, ale proč zrovna muffin? No za nás teda, jsme rádi, že to nebyl dort!

Vojta: Ten recept vznikal v době, kdy jsem se věnoval cateringu a měl jsem za úkol přichystat občerstvení pro autogramiádu Michala Viewegha a brněnského básníka Martina Reinera. Přišlo mi nudný napéct klasický „buchty“, a tak jsem vzal recept na dort (Přesně tak, Kejkaři, NA DORT!) a nalil ho do košíčků na muffiny. Celé osazenstvo akce bylo nadšené a kavárna po mě najednou chtěla pravidelné dodávky netradičních muffinů. Po 2 letech zkoušení a upravování receptury, vznikl „TEN ČOKOLÁDOVÝ“ muffin.

Kejky: A není náhodou Vojta ten fešák, co ho můžeme vídat v Dobrém ránu s Českou televizí? Jaký příběh stojí za tímhle?

Vojta: Do televize jsem se dostal v době, kdy se můj muffin pomalu začínal stávat slavným. Jednoho dne mi zvoní telefon a na drátě, produkční z České televize, že mají téma muffin, a chtějí, abych upekl svůj čokoládový muffin v jejich pořadu. Já jim tehdy řekl: „Jestli to dobře chápu, Vy chcete, abych upekl muffin podle svého tajného, přísně střeženého receptu, před celou Českou Republikou?“ Na to se produkční dlouze zamyslel. Pak prolomil ticho a řekl: „No, to je asi fakt blbost.“ Já na to: „Tak jsem rád, že jste si sám odpověděl.“ Rozhovor byl u konce, ale spolupráce rozhodně ne. Za čas mi volali znova s jiným tématem a od té doby jsem se stal oblíbeným externím členem týmu.

Kejky: Co všechno umíte vyrobit? Muffiny, co tak vím, totiž nejsou jenom bílá a tmavá čokoláda, rum a cukr, ale i špenát, sýr a sušená rajčata. Tak povídejte. Jak na nápady a kombinace přicházíte?

Muffiny Brno: Chuť je 10.-hlavý drak, takže postupně k čokoládovému muffinu, přibyla i slaná, špenátová varianta, oprášil jsem recept ostravské babičky na bábovku, přidali jsme nugát doprostřed, zajeli jsme do Znojma pro recept na svatební koláčky (Ty nejlepší a na všech svatbách oslavované), potom vznikla i francouzská tartaletka s tradiční českou chutí lineckého vánočního cukroví. A sortiment byl na světě.

Vojta: Inspiraci s Renčou bereme nepřetržitě, protože víme, že často přijde nečekaně. Mnohdy od známého nad pivem, na trzích od svérázných zákazníků, u přátel na grilování … Stačí mít uši nastražené a nebát se, nedržet se pravidel.

Kejky: A čeho se vy dva nikdy nepřejíte? Čím se, tak všeobecně, můžete futrovat od rána do večera?

Renča: No Vojta, ač je to u něj nečekané, protože je to kus chlapa, si na maso moc nepotrpí. Má hodně rád italskou kuchyni, nejvíce tagliatele aglio olio a i z té české se mu nejvíce zavděčíte zapečenými těstovinami.

Vojta: Renča zas nejvíc tíhne k Asii. Polévku pho si dá klidně i 5x denně.

Muffiny Brno: Oba ale milujeme v kuchyni nové výzvy a experimenty, takže kromě červů (v třešních se nepočítají) jsme schopni sníst cokoli :)

 

Simply Flowers

 

Kejky: Ahoj Peťo! Ty děláš nádherný kouzla s kytičkama. Řekni mi, nejsi alergik, že ne?

Peťa: Ahoj Reni, děkuji moc. Alergik naštěstí nejsem :-)

Kejky: Jak jsi se dostala k tak krásnýmu povolání? A co jsi původně?

Peťa: Dostala jsem se k tomu trošku oklikou.

Ke květinám jsem vždy tíhla. Jako malá jsem na zahradě byla pořád. Moje první pořádná vzpomínka je ze školky, mamka tenkrát zařizovala květiny na MDŽ, a v Prostějově (odtud pocházím), byly skleníky, kde se květiny pěstovaly. Máma mě vzala do skleníku plného frézií a ta vůně a barvy mě uchvátily.

Každopádně moje cesta ke květinám se pak oddálila, původně jsem chtěla studovat zahradní architekturu, ale na tuhle školu byly nutné talentové zkoušky z kreslení a ty jsem neudělala. Tak jsem si řekla, že na rok zkusím architekturu, ale tam jsem zkoušky taky neudělala a tak jsem se rozhodla na ten rok “uklidit” na stavárnu. No a tam už jsem, skrz lásku, zůstala a dostudovala.

Po výšce mě osud zavál do Anglie, kde jsem žila 4 roky a pracovala v oboru. A zatím jsem čerpala místní inspiraci, styl a estetiku.

Po návratu do Čech jsem v oboru ještě nějakou chvíli pracovala, ale pomalu jsem se vracela ke kytičkám. Měla jsem to jako hobby a vázala hlavně pro rodinu a známé. Postupem času mi čím dál vice chyběla tvořivost a ženskost a začala jsem si dělat různé květinové kurzy, atestaci a dokonce jsem i pracovala jako brigádník v květinářství. Po čase jsem uznala, že je čas se věnovat mojí vášni a radosti a otevřela jsem si Simply Flowers.

Kejky: Jednoduše květiny. Jak jednoduché je, se naučit je vázat? Tuším, že vůbec. A jak dlouho to trvalo tobě?

Peťa: Musím přiznat, že ta tvořivost a vazání květin, je nějak ve mě, asi mám talent :-), jde mi to tak nějak samo. Hlavně to dělám s láskou a radostí a troufám si říci, že je to I vidět.

Kejky: Osobně jsem byla u tebe v ateliéru a máš to tam fakt překrásný, takže tuším, že inspiraci si bereš hodně tam. Ale je něco, co ti vždycky zaručeně přinese nápady? Místo, hudba, lidi?

Peťa: Inspiraci hledám a nacházím všude, v přírodě, knihách, v hudbě, na internetu, ale hlavně sleduji trendy v zahraničí. Nápady mi vždy přinese hlavně návštěva lesa, louky či zahrady.

Kejky: Jaká zakázka tě doposud bavila nejvíc?

Peťa: Každá zakázka mě baví, líbí se mi rozmanitost, jinakost a jak opravdu každý člověk má svůj vkus a požadavek. Líbí se mi, že každá kytice či aranže je jiná, žadná kytice nebude nikdy stejná.

Kejky: Tvoje kytičky jsou jedinečné, máš svůj styl. Držíš si ho vždycky?

Peťa: Myslím si, že mám svůj určitý styl. Zakládám si na jednoduchosti, čerstvosti květin, rozmanitosti a užití sezónních květin.

Kejky: Hlavní produkt je u tebe asi vázaná květina, ale ty umíš například i nádherné věnce. Co všechno s kytičkama vytváříš?

Peťa: Z květin vytváříme úplně vše, fantazii mezi neklademe :-), od kytic, věnců, aranží, velkých prostorových dekorací, přes velmi oblíbené květinové krabičky, vysazované květináče a truhlíky, po různé akce, jako svatby, festivaly, eventy, plesy, narozeniny atd. Děláme I dekorace exteriérů a interiérů, dovážku květin na recepce, do obchodů, hotelů či domácností.

Květiny děláme s radostí a láskou a zakládáme si na profesionálních službách.

 

4. dub, 2018

René

Co o sobě napsat. Je mi 32, měřím 176 cm, mám modro-zelený oči a jedno děcko.

Co Vám to o mě řeklo nevím, ale rozhodně to nestačí k tomu, abyste mě poznali.

Takže znova… Kamarádi mi říkají René a mě to neva, ale občas mě fakt hodně zahřeje, když na mě někdo zavolá Renčo. Je to jakoby byl najednou jeden jedinej člověk na světě, co ví, jak se jmenuju a to mě baví. Takže díky všem, co mi stále říkají mým jménem..

Nemám ráda, když zpívají ptáci. Nevím proč, ale nějak mě to prostě rozčiluje. Teda ne když píská jen jeden, ale jakmile začnou všichni přes sebe, tak jsem jak na drátkách…

Oblíbená barva: oranžová

Oblíbený jídlo : babiččiny šulánky s mákem a mamčina rajská

Oblíbenej film: Snílci (Bernardo Bertolucci)

Oblíbený písničky: Bobby Brown-Every Little Step, CeeLo Green-Forget you a Incubus-Drive

Nerada si povídám v šalině, nebo trolejbuse, autobuse a prostě MHD. V autě v poho, to mi neva.

Prej umím malovat. Říkaj to lidi. Já osobně si odjakživa myslím, že všechno, co jsem kdy namalovala a nakreslila, bylo omylem. Náhodou jsem udělala na papíře asi tak milion náhodných čárek a náhodou to dohromady dává smysl, ale rozhodně to není moje zásluha. Na škole mě chválili a říkali: „Takovej talent tu už dlouho nebyl. Málo lidí dokáže skvěle kreslit i malovat, to není samozřejmost.“ a já na to: „Hmm, náhoda, nic víc, než náhoda“. Není to malý sebevědomí. Toho mám dost. Já jen sama nějak nechápu jak ty věci dělám. Jak to sakra dělám? Jak to, že když začínám kreslit, tak mám dojem, že by to můj šestiletej synovec dokázal líp a tak dál čmárám a čmárám a najednou to vypadá docela dobře, tak čmárám dál, a jujda, ono to není úplně blbý. Takže chápete, jak by tohle mohlo znamenat, že něco umím? Fakt nevím…

A co fakt neumím je číst mezi řádky. Mě prostě takový ty řeči kolem a kolem nic neříkají. Mě se musí všechno říct narovinu, přímo upřímně a nejlíp mě u toho ještě kopnout do hlavy.

Ale fakt dost dobře umím vařit. No fakt

Ráda jezdím na kole, ale ne jakože po silnici. To ne. Raději v lese. Zatím to moc neumím, ale mám supr trupr učitele, takže… Proč mě to baví? No když jsem byla malá holka, tak jsem měla jeden velkej problém, myslím přímo závislost. Byl to adrenalin. A když se tahle závislost smíchá s fakt nízkým pudem sebezáchovy, tak je Vám jasný jak moje mamka musela trpět. 7 slovy sedm otřesů mozku cca do 15. let. Dobrý skóre ne? Teď už jsem opatrnější, to asi to mateřství, ale stejně jakmile jedu v lese, tak mám tmu před očima. A nejlepší je na tom totální výplach mozku, málokdy se tolik proberete, jako když jedete na hraně pádu. Já padám teda dost!

No co víc? Moc nemusím telku. Zbožňuju vanu. Mám ráda všechny mláďátka (koťátka, telátka, jehňátka, štěňátka i ty lidský štěňata, děcka jsou boží), a prostě všechno živý. Myslím, že jsem jedna z mála lidí, co má ráda lidi. Zklamali mě snad miliardakrát, ale stejně je na každým něco dobrýho.

Víc  už toho ze sebe asi nevypotím. Tak jestli čtete až sem, tak jste fakt dobří. Příště se Vám představí Vladěna.

Čauko, René